Půdorys světla

Výstava Půdorys světla nás přivádí do určitého rozporu. Svůj pohled, jak námět vyžaduje, bychom měli směřovat shora dolů. Půdorysy barokních i gotických chrámů precizně zachycené jemnou šrafurou nejtvrdší tuhy však záměrně ztrácejí své pevné spojení se zemí (svou tíhu) a budí dojem vzlétajících či levitujících kosmických plavidel a průzkumných vesmírných těles. Půdorysy – přesné plány, které dávají základ stavbám, jsou ze své podstaty silně propojené se zemí, avšak zde se osvobozují a svázanost se zemským povrchem ztrácí. Jak je u tohoto autora obvyklé setkáváme se s nadsázkou, pohledem „mezi řádky“ a přesahem, který vyplývá z kontextu toho, na co se díváme. Například Santini (či anonymní polír gotických katedrál), dokonalý stavitel, autor stavebně vrcholných děl, se v Havlíkově záměru stává dokonalým konstruktérem vesmírných lodí. Je potřeba dodat, že Havlíkovo pojetí půdorysů rozhodně není doslovné – něco chybí, něco přebývá. Při pohledu na kresbu často váháme: důvěrně známý půdorys vrcholně barokního Santiniho chrámu sice známe, avšak zde jej na první pohled nemusíme být schopni identifikovat. To, co vyjadřuje posvátno zde na zemi, se jako kosmické plavidlo vydává do nebeských výšin. Havlík bezpochyby využívá metafory chrámu, jako lodi, která má náš pohled i ducha povznášet a staví na této synchronicitě významu své pojetí. Tuto metaforu autor dále rozvíjí i v kresbách, které se na výstavu nevešly. Aspoň tedy připomeňme kresby světců, jejichž svatozář slouží zároveň jako součást skafandru, která chrání hlavu. Umělec v této kresebné „hře“ rozvíjí doprovodnou metaforu původní myšlenky. Gotický či barokní chrám je vesmírná loď, která nás dopraví do nebeských výšin. Světci jsou astronauti, které v tom nehostinném prostředí chrání svatozář. Autor nás tedy skrze kresbu sám směřuje do nebeských sfér a k transcendenci.